O knize: 2015 / Nový román Vladimira Moshchenka o době, kdy básníci byli básníky, kdy nám byla Gruzie bližší než Paříž nebo Berlín, kdy přátelství mezi ruskými a gruzínskými básníky (jehož hlavním obhájcem byl Boris Leonidovič Pasternak - pozn. red.) nebylo vedlejším symptomem života, ale jeho pravidlem. Slavná éra s jako obvykle ne šťastným koncem... Dále citát Jevgenije Jevtušenka (o Moščenkovi, o „slavné době“, o Poezii): „Jednou (mimochodem Alexandr Mežirov nás doporučil každému jiný v Tbilisi v roce 1959) inteligentní cizinec se přede mnou úžasně objevil v policejní uniformě. To jsem pak ještě nevěděl, že je absolventem vyšších akademických kurzů ministerstva vnitra i vyšší stranické školy a tady neměl daleko k sovětskému Jamesi Bondovi. Nemohl jsem pochopit, že pod ramenními popruhy jednoho člověka se může spojit tolik úcty - k lásce, k poezii, k hudbě, k šachům, ke Gruzii, k Maďarsku, ke křesťanství a hlavně k lidským přátelstvím. Koneckonců, nelze klamat ničím jiným než poezií. No, matko Rusi, čím mě ještě překvapíš?! Snad poprvé jsem viděl skutečně Puškinovského ruského muže, schopného ve své duši sjednotit rozmanitost tolika souběžných lásek, ačkoli mnozí z mých současníků nestačili na to, aby se do někoho nebo alespoň do něčeho zamilovali. Myslím, že každý z nás si může vzít na cestu životem slova Vladimíra Moščenka: „Tak mě spálil mráz. A sněhová koule stočená do hada, a křehký list z předvčerejška... A co se mnou bude v budoucnu a naučím se dívat do dálky alespoň trochu chytřeji, alespoň trochu nebojácněji?»